Jeho prvním dílem byla povídka Příliš blízké setkání, která se v přepracované verzi stala součástí románového cyklu Sektor Hirano a z Jana Kotouče se stal jeden z nejčtenějších českých autorů žánrů sci-fi a space opery. Na Literární akademii je pedagogem literárních dílen a pod rukou už mu prošla řada studentů a absolventů. Jaké to je vytvářet knihu ve spoluautorství? A může poctivá píle předčít talent? O tom všem a mnohém dalším se rozpovídal v rozhovoru pro Literární akademii.

Military sci-fi a space opera pracují s politikou, technologiemi, vojenstvím i historií. Nebyl pro vás zpočátku právě tento široký záběr náročný?
Nebyl, v první řadě je vždycky příběh o lidech, když se zaměříme na lidi a jejich osudy a opíráme se o jejich – i kdyby fiktivní – znalosti těch všech věcí, tak to funguje. Hlavně jsem ale psal věci, které jsem sám rád četl, takže jsem v sobě měl už to „podhoubí“.

Vašimi prvními texty byly fanfikce ze světa Star Wars. Máte je ještě někde dochované?
Mám, ale nedám (smích).

Když už jsme u Star Wars – která postava je vaše nejoblíbenější? A promítla se někdy některá z postav tohoto světa do vašich vlastních hrdinů?
Když řeknu Kyle Katarn, tak budu asi za boomera, protože toho nikdo nezná. Je to postava z herní série Jedi Knight, na které jsem vyrůstal. Do vlastních hrdinů, no, tím, že píšu hodně vojenské sci-fi, tak asi vojenské postavy, ať už na straně rebelů nebo Impéria. Z Impéria a jeho řadových členů jsem si také odnesl tu pro autora důležitou poučku, že padouch sám sebe nevnímá jako padoucha.

Řadu knih jste napsal spolu s autorkou Lucií Lukačovičovou. Jak toto autorské spojení vlastně vzniklo?
S Luckou to vzniklo tak, že jsme se znali několik let. Já přemýšlel, že napíšu prequel ke své sérii České země, který se bude odehrávat v 19. století. Zároveň jsem si nebyl úplně jistý, jak to pojmout, k tomu jsem si chtěl vyzkoušet psaní ve dvojici, tak jsem si řekl, že tohle by byl fajn projekt na spoluautorství. Tehdy jsem četl Lucčinu knihu Poslední bůh a zjistil jsem, že píšeme velice podobným stylem i když o jiných věcech. Kromě trilogie Českých zemí jsem měl hned další nápady, co bychom mohli napsat, tak jsem ji oslovil se slovy: „Čau, nechtěla bys se mnou napsat sedm knih?“ A ona nezdrhla.

Scházíte se nad společnými knihami častěji osobně, nebo pracujete spíše on-line?
Jednou za čas se sejdeme u mě doma na kreativní odpoledne, kde intenzivně píšeme nebo brainstormujeme. Většinu času ale každý píšeme u sebe doma svým tempem. Já většinou píšu chronologicky (tzn. začnu první scénou a končím poslední scénou), Lucka naproti tomu píše na přeskáčku, podle toho, na kterou scénu se zrovna cítí.

Jak společné psaní jedné knihy vypadá v praxi? Jak si dělíte práci a jak řešíte situace, kdy má každý z vás o příběhu trochu jinou představu?
Společně sepíšeme detailní osnovu, rozdělíme si barvičkami, co bude kdo psát, a potom píšeme každý svůj kus a posíláme si to. Když máme jinou představu, tak to probereme, ale ještě než jsme napsali první řádek, jsme se dohodli, že kdyby byl fakt velký konflikt, tak to rozhodnu já, protože tu sérii jsem vymyslel já.

Právě spoluautorství, ale i losování postav a prostředí, do nichž je máte zasadit, a mnoho dalšího – to jsou vaše zadání pro studenty na literárních dílnách. Když jste tento sylabus sestavoval, inspiroval jste se někým?
Asi ne nikým konkrétním, všichni máme ale mentory, přímé i nepřímé. Měl jsem spoustu autorů, co mě ovlivnili a naučili mě nějaké důležité věci, i když to sami nebyli přímo učitelé, ale z jejich děl a rozhovorů nebo mých povídání s nimi jsem se hodně naučil. David Weber, Michael A. Stackpole, J. Michael Straczynski, Kevin J. Anderson, Nicholas Meyer, Lois McMaster Bujoldová… Své zkušenosti pak předávám dál. Z těch zmíněných, psaní ve dvojici je asi populární cvičení, losování témat je můj nápad a studenty to docela baví.

Co se vaší pedagogické profese týče, jak byste popsal svou výuku tvůrčích dílen?
Dílny vždycky dělím na tři části – feedback, teorie a praxe. Dáváme si zpětnou vazbu k povídkám napsaných z minulé hodiny, potom učím nějakou novou věc, a potom máme chvilku času na psaní nového úkolu, kde se mě studenti mají možnosti zeptat, na co chtějí.

Obecně bych svou výuku popsal jako zaměřenou na praxi. Jsem víc pracující spisovatel než akademik, a tak mě studenti i vnímají. Kromě psaní se s nimi tak i otevřeně bavím o hledání nakladatelů, publikační činnosti apod. Už alespoň pět mých studentů vyšlo v časopisech jako Pevnost s povídkou, kterou napsali u mě na dílnách.

Dokázal jste to, po čem jistě mnoho studentů Literární akademie touží – stal jste se úspěšným spisovatelem. Jaké jsou podle vás hlavní výhody, ale i nevýhody tohoto povolání?
Je takový vtip, že lidé na volné noze pracují 80 hodin týdně, aby nemuseli chodit do práce a pracovat 40 hodin týdně. Výhody jsou rozhodně, že si můžu zorganizovat den, jak chci, udělat si vlastní rozvrh. Nevýhoda je, že pokud hoří deadline, tak prostě jde všechno stranou a nezáleží na tom, jestli je víkend nebo svátek.

Jedno finské přísloví říká, že tvrdá práce může hravě předčit talent. Věříte, že tomu tak je i u psaní?
Rozhodně. Tvrdá práce předčí talent, protože talentovaných lemplů je na světě spousta. Autor může mít geniální nápad, může mít skvělý dar slova, může mít velkolepý sen. Nakonec si ale musí sednou na zadek a napsat to. Musí otevřít ten prázdný dokument, kouknout na tu prázdnou stránku a pustit se do práce. Stránku po stránce, řádek po řádku, než bude hotovo. Psaní je dřina a nejsou zkratky.

Závěrem se ještě zeptám: koncem října vás čeká křest nové knihy. Pověděl byste nám o této akci a knižní novince něco více?
Kniha je Vzestup českých zemí, druhý díl naší trilogie s Lucií Lukačovičovou o alternativní historii českých zemí z 19. století. Křest bude v oblíbeném žánrovém knihkupectví Krakatit. Nejdřív bude krátká beseda, kde nás moderátor vyzpovídá, potom řekne něco kmotr či kmotra, nakonec knihu pokřtíme a následuje autogramiáda a potom se jde na večeři.

Autor rozhovoru: František Kalina (absolvent Literární akademie)