Tereza Bartošková

„Určitě doporučuji se chopit všech možných příležitostí, které škola nabízí, a nebát se být proaktivní.“ V poskytnutém rozhovoru pro náš web popisuje profesní začátky, které budovala ještě během studia skrze stáže, psaní pro on-line magazíny i tvorbu knížky Protipól spolu s dalšími spolužáky. Jak zvládá úskalí freelancingu, nastavení vlastních hranic i hledání času na autorskou tvorbu? A proč věří, že lidskou empatii a zvídavost umělá inteligence jen tak nenahradí?

Terko, absolvovala jsi Akademické gymnázium. Byla posléze Literární akademie tvou první volbou, nebo jsi zvažovala i jiné vysoké školy? Už odmalička jsem měla blízko k příběhům. Hltala jsem jednu knížku za druhou a nějaké psací pokusy u mě proběhly relativně brzy. Psaní slohovek mi šlo a nebylo to pro mě takové utrpení jako pro jiné spolužáky. Na základní škole jsme s kamarády dokonce chvilku vydávali časopis. Takže bylo přirozené, že mě to táhlo ke škole a profesi, kde bude psaní hrát podstatnou roli. 

Během maturitního ročníku jsem měla jako sidequest kurz psaní vedený Alžbětou Bublanovou, která je absolventkou původní Literární akademie. Shodou náhod mě navíc na gymnáziu chvíli učila češtinu Michaela Bečková, která tehdy přišla z končící LA a později jsem ji znovu potkala právě i při svém studiu na VŠKK. Přihlášku jsem ale nejprve poslala na Karlovku na žurnalistiku. Tam to nedopadlo, tak jsem si udělala gap year, ze kterého jsem sedm měsíců strávila v Londýně. A potom už je jasné, kam vedly moje další kroky… 

 Když se zpětně podíváš na svá studijní léta, co nejdůležitějšího tě škola naučila (nejen) pro reálný pracovní život? Léta na VŠKK jsou důležitou kapitolou mého života a vzpomínám na ně moc ráda. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že se pod tíhou termínů, zkoušek a dalších projektů sesypu, ale i takové zkušenosti mi ukázaly, že se to dá zvládnout a nějak mě posunuly. Škola mi dala možnost zkoušet a učit se přímo v praxi. Některé situace mi ukázaly, že i když něco třeba nemusí vyjít napoprvé, píle, opravdový zájem a konzistence se vyplácí. Zároveň ale i to, že přehnané stresování, overthinking a people pleasing mi úplně nesvědčí. Jsem ale vděčná, že jsem se kvůli různým povinnostem až přehnaně neizolovala a strávila jsem fajn chvíle třeba v DomečKKu, na školních party apod. Protože tyhle momenty jsou hodně důležité. A právě i díky nim vznikají přátelství a (budoucí) spolupráce. I proto se v současné době snažím aspoň sem tam dokopat k networkingu, i když to pro mě jako introverta není vždy snadné a nabíjející. Určitě doporučuji se chopit všech možných příležitostí, které škola nabízí, a nebát se být proaktivní. Může vám to dát opravdu hodně. 

První redaktorské zkušenosti jsi sbírala ještě během studia. Jaké byly tvé profesní začátky a jak náročné bylo skočit z akademické teorie přímo do ostrého provozu Vzhledem k tomu, že je už samotné studium VŠKK postavené z určité míry na praxi, potkáváte lidi z oboru a je potřeba si odškrtnout stáž, bylo přirozené a vlastně nezbytné, abych se nějak profesně angažovala už za svých studentských let.  Tehdy jsem odstartovala své působení v on-line magazínu DailyStyle. Přes školu jsem získala stáž v Boomerang Communication. Ve druháku jsem začala psát články i přímo pro VŠKK. Také mi díky Vladanu Vaňkovi, který nás učil základy publicistiky, pár textů vyšlo v magazínu Hipster (speciální lifestylový magazín týdeníku Euro). Se spolužáky jsme také dali dohromady knížku Protipól, kterou pokřtil spisovatel Josef Formánek, se kterým jsem měla i společnou čtecí session v rámci Festivalu autorského čtení ve vlaku. Ze školy jsem tak vyšla s určitým portfoliem a další zkušenosti se postupně přidávaly. Získala jsem i profesní certifikát, ale upřímně nedokážu říct, jak moc v praxi pomůže – minimálně je to hezká položka v mém CV. 

Tvá paleta pracovních zkušeností je opravdu pestrá. Přiblížila bys nám, čemu všemu se aktuálně věnuješ?

Momentálně externě spolupracuji hlavně s magazíny WIRED a DailyStyle. Občas píšu články také pro neziskovou organizaci Nevyhasni, která se věnuje prevenci vyhoření. To je pro mě osobně blízké téma, protože jsem si vyhořením sama prošla. 

Dříve jsem působila také v byznys hubu Opero, kde jsem kromě psaní získala zkušenosti i s dramaturgií talkshow Operitiv a Žárovky. Díky téhle práci jsem se mimo jiné seznámila s Davidem Fiedlerem, zakladatelem Nevyhasni, a otevřely se mi i jiné možnosti. Sem tam ještě napíšu něco pro VŠKK. Moje texty se objevily i v jiných médiích – moment hrdosti jsem zažila třeba v momentě, kdy mi vyšel ve Forbesu článek o F1. Mám zkušenosti také s tvorbou copy na sociální sítě, psaním newsletterů nebo textací webu, ale o něco lépe se cítím spíš v té novinařině. Redaktořinu na volné noze mám ráda pro tu svobodu, rozmanitost, možnost pracovat víceméně odkudkoliv a příležitost dostávat se na zajímavé eventy, potkávat inspirativní lidi a šířit dál jejich příběhy a zkušenosti, ale rozhodně to není tak růžové, jak by se někdy mohlo zdát. 

Která z tvých dosavadních pracovních rolí pro tebe byla největší školou a proč? Asi to nebyla jedna konkrétní role, ale práce na volné noze celkově. Stále se učím zvládat několik projektů najednou, plánovat si čas, být průbojnější, podat výkon a zároveň si hlídat vlastní hranice, abych znovu nespadla do vyhoření. Ne vždy se všechna moje práce promění v honorář, někdy nevyjde článek podle plánu nebo není prostor pro každé téma, do kterého bych se chtěla ponořit, což někdy bývá poněkud frustrující. 

I když mi někteří lidé v okolí občas říkají, že bych mohla dělat jinou práci a psát u toho, je mi to trochu proti srsti. Možná by mě díky jiné práci tolik nestresovaly finance, ale byla bych šťastnější? Hezky to v našem rozhovoru pro VŠKK popsala moje spolužačka Valérie Šťástková: „Jděte za tím, co vás bude naplňovat. Peníze jsou hezká věc, sny vašich rodičů taky, ale ve vašem životě záleží hlavně na vás. Možná to občas bude vypadat totálně špatně, ale všechna ta kritika, neúspěch i bolesti vás nějak posunou a něco vás naučí. I kdyby to, co jste se naučili, mělo být prosté zjištění, že jste udělali totální kravinu.“ 

Práce s textem je sen jistě každého absolventa Literární akademie. Když člověk s textem pracuje klidně i osm hodin denně v práci, může být někdy těžké najít sílu na vlastní tvorbu nebo čtení ve volném čase. Jak to máš ty? Čtení je vedle sportu moje největší záliba, takže na něj si čas většinou najdu. Občas si říkám, že je to taková společensky omluvitelná forma prokrastinace, když je vlastně důležité, abych jako pisálek i četla. (smích) Navíc se mi práce a koníček někdy přímo propojují – občas např. píšu knižní recenze.

Horší je to s autorskou tvorbou. Delší nepublicistický text jsem nenapsala ani nepamatuju. Chtěla jsem více rozepsat text, který původně vznikl pro bakalářskou práci, a přetransformovat ho v plnohodnotný román, ale moc jsem s tím od doby, co jsem vyšla ze školy, nepohnula. Občas si říkám, že by mi možná pomohl nakladatel, který by mi řekl, že v tom má smysl pokračovat, a dal by mi deadline. Pár dalších textů mám rozepsaných nebo je zatím jen nosím v hlavě. Takže ano, když už mám psavou, jsem ráda, že dodělám spíš nějaký článek. 

Kdyby k tobě přišel student L,A. na stáž, jaké tři klíčové vlastnosti nebo schopnosti by podle tebe měl mít dobrý copywriter či redaktor? Asi nezvládnu vypíchnout jen tři. Určitě je důležitá zvědavost. Dále pečlivost – kvalitní text nevzniká jen talentem, ale hlavně tím, že si člověk hledá a ověřuje informace, text přepisuje, aby byl relevantní, čtivý a bez chyb. Samozřejmě to občas komplikuje to, když je potřeba mít článek hotový v krátkém čase. Já osobně ale úplně nedělám ten typ novinařiny, kde hraje roli každá minuta. 

Dále bych řekla spolehlivost. Kreativita je skvělá, ale pokud se na vás nedá spolehnout, tak to dlouhodobě moc nepomůže. A také odolnost a zároveň určitou míru citlivosti a empatie. Obojí se např. při rozhovorech hodí. 

I když už jsem to částečně nakousla ve své dřívější odpovědi, přidala bych ještě jednu radu: buďte otevření příležitostem a chovejte se slušně. Nikdy nevíte, kdo si všimne, jak pracujete. Mně se už několikrát stalo, že mi práci nabízeli lidé, se kterými jsem dělala rozhovor, networkovala s nimi nebo mě jim někdo doporučil. 

Máš pro psaní nebo soustředění nějaké své osvědčené rituály či návyky?

Přiznám se, že už toho nezvládám tolik, co dřív a (obzvlášť v poslední době) mám pocit, že stagnuju. Více to vnímám od doby, co jsem vyhořela. Ale to je něco, co si v sobě řeším i za pomoci odborníka. 

Nejlépe se mi obvykle pracuje mimo domov. Nedocházím do officu, takže často vysedávám v Městské knihovně, protože tam bývá klid a zároveň je to cenově dostupná alternativa ke kavárnám. Jednou za čas si ale samozřejmě ráda práci zpříjemním dobrou kávou, matchou nebo nějakou mňamkou. 

Při psaní si většinou pouštím filmové soundtracky. A dávám si záležet na přípravě. Někdy se ale u shromažďování informací možná až moc zasekávám a také si jich občas najdu tolik, že pak musím složitěji vybírat, co všechno využít pro konkrétní článek. Do mé každodenní rutiny patří i sport – potřebuju si jít třeba zaběhat, dát si od psaní odstup a udělat něco pro svoji fyzičku i hlavu. 

Lidem z humanitních oborů se dnes často předhazuje, že pro ně nebude práce, případně že je brzy plně nahradí umělá inteligence. Jak se na tuto hrozbu díváš ty ze své praxe – nahradí nás AI, nebo je to spíš nástroj? AI vnímám především jako nástroj, který mívá své mouchy. Když už, tak si myslím, že nás – respektive některé činnosti – nahradí lidé, kteří se s umělou inteligencí naučí dobře pracovat. Sama ji využívám při brainstormingu, hledání zdrojů nebo když potřebuji učesat strukturu textu. Uvědomuju si, že bych ji mohla používat mnohem víc a efektivněji. Pořád si ale myslím, že kvalitní text stojí hlavně na lidské zvídavosti, empatii a schopnosti vnímat kontext. To jsou věci, které se zatím nahrazují jen těžko.

Navíc mi přijde, že lidé už začínají být unavení z textů a dalších výstupů, které působí vygenerovaně a jako přes kopírák. Ostatně na některých sociálních sítích už můžete nahlásit příspěvek jako AI slop. O to větší hodnotu podle mě budou mít tvůrci, kteří mají vlastní hlas a styl a dokážou přinést něco navíc.

Autor rozhovoru: František Kalina (absolvent Literární akademie)