Jak vypadal letošní adaptační kurz v kempu Nenudím se? Tentokrát jsme se rozhodli vynechat oficiální reportáž a dát slovo přímo našim (dospělým!) studentům literatury. Přinášíme jejich autentické deníkové zápisky, plné smíchu, nadsázky a místy trochu rozostřených vzpomínek. Zkrátka adapťák tak, jak ho sami prožili. A jak se zdá, název kempu vzali opravdu vážně!

Emma: Adaptační kurz měl za úkol prváků tmelení, docílil však jen opilých literátů tlemení.
My neznáme trapné ticho,
Pouze neúnosně trapný smích.
A kdo se nesmál s námi, nesmál se ani nám, protože se dost pravděpodobně nesmál vůbec. Protože dost pravděpodobně na adaptačním kurzu chyběl.

Andy: Většina z nás dorazila ještě před večeří, k jídlu jsme dostali špagety, na kterých si všichni moc pochutnali. První večer volné zábavy byl tak trochu šílený. Pilo se, jedlo se a smálo se. V čase poobědovém započaly hry, které si studenti v týmech po pokojích připravili pro ostatní. Všechny týmy měly originální nápady na hry od pohybových až po kreativní. Pak už následovala večeře a po ní grilování. Během něho byly také vyhlašovány výsledky her, kde se tým literátů dozvěděl, že vyhrál první místo. Pak následovala další volná zábava, studenti se rozdělili na dvě skupinky, jedna hrála „Bang!“ a druhá byla venku a bavila se tím, že poslouchala písničky pouštěné DJem. Poslední den se studenti už jen nasnídali a pak museli domů. Všichni si ale dali jeden takový slib, a to: „Co se stane na adapťáku, zůstane na adapťáku!“

Eva: Ve středu večer se začali sjíždět studenti Akademie Michael na adaptační kurz do kempu Nenudit se. Někteří přijeli dříve, jiní později. A naše drobná literární výprava dorazila brzy, což však nebyl vůbec problém, neboť jsme měli čas se začít řádně adaptovat. Ještě před večeří jsme prošmejdili areál a během toho zahájili pobyt badmintonovým turnajem. Krev byla prolita, ale všichni přežili. Cílem turnaje bylo odpálit košík alespoň jednou, což se nám někdy i povedlo. Pro Emmu byla největší výzva neválet se smíchy na zemi a Jirka měl mechanicky vymoženější raketu, kterou se celou dobu chlubil. Byla nastavitelná a přizpůsobovala se situaci. Některým se dařilo, někdo byl méně zdatný. Můžeme však sebevědomě říct, že sportovci z nás nebudou. Vítěz je dodnes neznámý.

Večer byl divoký a dlouhý. Na terase před pokojem 7 a 8 se spojily stoly, u kterých se kecalo a hodovalo. Pokud se člověk chtěl k centru dění dostat, měl více možností. Nejoblíbenější byla cesta přes pokoj sedm, náš pokoj. Stal se z něj tzv. průchoďák, nebo nádraží. A jak je to na každém nádraží, děje se tam toho hodně.

Druhé ráno byl na snídani klid. Paní Scholzová nám řekla: ,,Vy jste nějak moc klidní, nepřijde vám? Proč jste tak tiší?“ Netušila, z čeho se snažíme zotavit. I přesto, že jsme měli málo sil, nezabránilo nám to vyhrát celotáborovou soutěž. Studenti odjížděli spokojení, plní zážitků a někteří i s výhrou ve formě zbrusu nových sešitků.

Jirka: Říká se, že první dojem je ten nejdůležitější. Je to první obrázek, který si každý z nás o někom namaluje. Chce to tak vykročit tou správnou nohou, a to obzvlášť, když vcházíme do nového a neznámého prostředí. Jenže já vykročil a málem jsem zakopnul o vlastní nohy. Moje motorické schopnosti oslabila už asi pátá, šestá sklenička… kdo ví vlastně čeho. Ještě pár hodin předem jsem říkal, že to nebudu přehánět a takhle to dopadlo. Neustále tady někdo prochází, takže k seznamování člověk ani nemusí opustit svoji postel. Nevím, čím je naše číslo 7 tak oblíbené, ale stal se z našeho pokoje hlavní spoj mezi neutichající zábavou venku a občasnými pauzami na záchod. Ale což, „Mi casa, su casa!“.

Matně si vzpomínám i na to, co jsme dělali za střízliva. Hráli jsme různé hry, které připravili ostatní pokoje, a dokonce vyhráli! Těšili jsme se na večeři, na kulečník, a na grilování. Čas na adapťáku utíkal, ale v noci jako by se zastavil a dal prostor všem zanechat svůj odkaz… ať už měl formu jakoukoliv. Hlavní otázka byla nejspíš taková: Nudíme se? To vážně ne, v tomhle kempu se Nenudí nikdo. Takhle lze popsat celý adaptační zážitek; každý zúčastněný zanechal svůj první dojem, a ať už si myslíte, že byl dobrý nebo špatný, rozhodně se na něj jen tak nezapomene.

Text: Kateřina Segešová, Emma Šillerová, Andrea Hušbauerová, Eva Ghibellini, Jiří Vítek
Foto: Milan Smolík, Lucie Scholzová